„Neotevírejte hromadné zprávy skupin do kterých nepatříte.“
A to opravdu. O tom, kam může vést otevření takového mailu vás přesvědčí zlínské Městské divadlo ve své nové inscenaci – Dobrý proti severáku. Která měla premiéru 3.2.2018 v klubu zlínského divadla, který se nyní jmenuje Dílna. Pokud jde o autory a obsazení budu stručný, stejně jako program k této hře: @Glattauer @Zemme @Michálek @Bačíková @Řezníček.
Tím že se jedná o inscenaci na jedné z komorních scén zlínského divadla, čekal jsem hru založenou na komorním projevu. A v podstatě jsem se i dočkal. Scéna jako taková, působí na první pohled zvláštně. Přece jenom v menším prostoru, je odvážné oddělit herce od publika pevnou, leč průhlednou, ale stále pevnou bariérou. Konstrukce z plastové folie, vypadá jako akvárium v zoo. Ve kterém můžete vidět co nejvěrnější obraz života daného druhu.
První obraz hry přesvědčí diváka o účelnosti scény. Projekce textů a projekce pocitů, stejně jako promítaný průvodce časem, není jakkoliv kýčovitý a dodává hře, snad je to zvoleným druhem písma projekcí, autentičnost mailové komunikace. Veškeré tyto projekce probíhají právě na oné plastové barieře mezi herci a diváky. Ani za projekcemi není nic na víc. Dva přenosné počítače, přepravka na jídlo z fastfoodu a pár lahví alkoholu. Co víc chtít.
První půli hry začíná projekcí mailů. Mailů, ve kterých se paní Emma snaží zrušit předplatné časopisu, ovšem tito maily neposílá vydavateli časopisu. Ale panu Lieke. Vše tedy začíná překlepem. Hlavní postavy se poznávají skrz svůj sarkazmus a ironii. Na jedné straně opuštěný samotář, co nemá nic krom své práce a pyžama, na druhé straně žena, která si myslí že je šťastná. A mezi nimi monitory. Obrazovky, skrz které se poznávají, postupně se přitahují, skrz které jejich náklonost roste víc a víc, až přeroste v něco, co by, jsme mohli nazývat láskou. Ironie přeroste v intimitu. A dokud se neobjeví další mail z nevyžádané adresy, vše se odvíjí, jak má. Tak jak to na internetu chodí. Píšou se věci, které se doma neříkají. Otázky se nevznáší proto, aby byli odpovězeny. Čím víc se mluví tím míň se toho říká. Celá první půle se odehrává, až na jednu výjimku opilého tance před monitorem, staticky. Což v tomto případě není na škodu. Chápeme oba protagonisty. Přestávka nás zastihne ve chvíli, kdy to vypadá, že by se mohli oba protagonisté potkat i offline. V reálném světě. Druhá půle je kinetičtější. Herci více využívají prostoru jeviště jak před igelitovou stěnou, tak za ní. Mnohem více je také projekcí, již ne pouze textových. Do příběhu také vstupuje další činitel. Manžel paní Emmy. Přichází zlom a vše se začne obracet proti hrdinům, aby celý příběh dopadl tak jak má a jak celou dobu čekáme.
Představení je silné. Petr Michálek jako režisér dokazuje že mu intimní drama jde. Herecké výkony obou protagonistů jsou čisté. Popisné a přesné. Dějem se dostaneme opravdu do života dnešních lidí středního věku. Do světa, kde je jednoduší psát než mluvit.
Určitě stojí za to vstát od monitoru a vyrazit do na toto představení.
